Roháče 2014 aneb cesta Nebem a Peklem

Na poslední zářijový víkend jsme si s přáteli naplánovali cestu do Západních Tater, abychom zvládli výstup na Ostrý roháč. Všechno to, co se píše o Roháčích, jak jsou nebezpečné a nejnáročnější na celém Slovensku, je pravda. Nám se podařilo zdolat pohoří až na druhý pokus.

Ubytovaní bylo zařízeno v obci Zuberec ležící hned na okraji Západních Tater. Měli jsme skvělé bydlení u místní rodiny, která v patře svého domu provozuje privát za solidní cenu 8 € na osobu/noc. Privát nás velice mile překvapil svou vybaveností a čistotou. Byli jsme nadmíru spokojeni.

V sobotu brzy z rána jsme se auty dopravili k chatě Zverovka. Tady započala naše cesta. Původní plán byl dojít k Ťatliakově chatě, vystoupat na Sedlo Zábrať a pak pokračovat po hřebeni přes Rákoň směrem na Ostrý roháč. Bohužel počasí z rána bylo zatažené, hory byly v mlze a my nevěděli vůbec co nás čeká. Cesta k Ťatliakově chatě byla ještě v suchu. Jakmile jsme ale započali stoupat do Sedla Zábrať, spustilo se drobné mrholení a my byli nuceni nasadit pláštěnky. Nějaký drobný deštík nás nemohl zastavit, tak se šlo dál. Bohužel, než se nám podařilo vylézt do Sedla, změnil se drobný deštík v pořádný liják a teplota se držela kolem 4° Celsia. Začínali jsme být pěkně promočení a promrzlí. V Sedle padlo rozhodnutí pokračovat na Rákoň, i když nálada začala klesat stejně rychle jako teplota okolí. Mlha všude kolem byla tak hustá, že bylo vidět sotva na 20-30 metrů. My šli ale dál. Na zemi se začal objevovat sníh a my stále stoupali na vrchol, který byl v nedohlednu. Výškoměr ukazoval asi 1830 metrů, když nás zastavila parta lidí vracející se z hora. "Nemá to cenu," bylo nám řečeno."Vraťte se zpět, za dalších padesát metrů to už nejde, zkuste to zítra, mělo by být lepší počasí." Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že se vrátíme zpět a vyzkoušíme štěstí druhý den.

Z tůry jsme se vrátili brzy a tak se odpoledne sušilo oblečení a čekání na večer zpestřila partička pokru. Večer jsme si zašli do nedaleké pizzerie naplnit žaludky ať se nám dobře usíná. V neděli ráno jsme se nabalili, naházeli věci do aut a vydali se znovu k chatě Zverovka. Počasí ráno bylo mrazivé. V sobotu večer se vyjasnilo a přes noc se ochladilo až na nulu. Stromy a trávu místy pokrývala jinovatka. Ale počasí vypadalo nadějně.

U chaty jsme se rozdělili, dva z naší party se vydali do Sedla Zábrať sobotní trasou a zbytek nás šel po žluté značce, která se klikatila lesem. Po pár kilometrech nás vystrašil medvěd, který si v klidu bručel z lesa, sice nebyl vidět, ale slyšet byl dost. Za necelé dvě hodiny nás nohy dovedly znovu do Sedla, kde už na nás čekal zbytek osazenstva výpravy. Počasí nám přálo a výhledy byly nádherné, zasněžené vrcholky Roháčů, plesa v údolí pod námi a Slunce nad hlavou. Co víc si přát. Výstup na Rákoň nebyl za jasného počasí taková morda jako den předem. Poté přišel na řadu Volovec (2063 m.n.m.), který měl už na svém vrcholku slušnou sněhovou čepici. Rychlá svačinka a hurá dál. Hřebenovka pokračovala na hlavní cíl naší cesty - Ostrý Roháč (2088 m.n.m.). Cesta k vrcholu byla lemována řetězy, takže nám konečně začal proudit v krvi adrenalin. Řetězy na vrcholu ovšem nejsou taková hrůza jakou jsme čekali. Dalo se to zvládnout relativně v pohodě.

Po Ostrý Roháč jsme potkávali málo lidí, to se ovšem směrem na další vrchol Plačlivé změnilo. Lidu začalo přibývat a na zasněženém vrcholu Plačlivé (2125 m.n.m.) bylo lidí jako na Václaváku. Zjevně všichni využili nádherného počasí, dokonce se tady pohybovali i psy se svými páníčky. Vrcholová tůra pokračovala do Smutného sedla, kde se naše grupa znovu rozdělila. Zase se od nás odpojili dva členové a vydali se po modré značce dolů do údolí zpět k Tatlianského chatě. My ostatní pokračovali směrem na Baníkov přes Tři kopy a Hrubou kopu. Když už jsme přešli Ostrý Roháč tak nás přece nemohlo čekat nic horšího. Bohužel, byl to omyl. Skoro celá cesta byla protkaná řetězy, zejména na Třech kopách. Řetěz tam byl skoro na každém kroku a některé byly o dost nebezpečnější než všechny na Ostrém Roháči. Cestu na Baníkov (2178 m.n.m.) se nám nicméně podařilo zvládnout bez újmy na zdraví. Na vrcholu nás vyfotili tři osamělí Němci a my se vydali dolů do Baníkovského sedla a pak serpentima do údolí. Sestup se nesl ve znamení klouzačky po zmrzlém a tajícím sněhu, byla to vážně bžunda.

Při sestupování jsme se ještě zastavili k Roháčskému vodopádu. Posledních pár kilometrů jsme už mleli z posledního a víceméně jen táhli nohy za sebou. Než se nám podařilo dojít zpět k chatě Zverovka, už byla skoro tma. U chaty jsme nasedli do aut a vydali se zpět domů na Valachy.

Turistický výlet to byl vážně senzační. Nedělní počasí nám připravilo na horách nezapomenutelný zážitek a my můžeme děkovat, že se od soboty umoudřilo. Celkem jsme nachodili 21 km, nicméně trasa byla hodně náročná díky neustálému stoupání a klesání. Zejména pak řetězy a závěrečný sestup byly části, kde ubývalo nejvíce sil. Mě osobně velice těší, že jsem zažil něco tak úžasného, co nám Roháče nabídly. Opakovat bych to celé už ale nechtěl. No prostě cesta Nebem a Peklem.

P.S. Díky celé naší výpravě za super víkend.

Více fotek z výpravy